Černobyl 2 - tajný objekt

Omlouvám se za blbý překlad!
Město Černobyl-2 se nachází severozápadně od městečka Černobyl v regionu Polissia Ukrajiny, ale je možné najít na každém topografické mapy. Zkoumání mapy, budete pravděpodobně najít symbol pro stravování dětí domu, nebo tečkovaná čára lesních cest na místo ubytování města, ale bez odkazu na městských a technických budov. V SSSR, se jim podařilo skrýt tajemství, a to tím spíše, pokud to bylo vojenské tajemství.


Přísně tajné vojenské radarové Černobyl-2



Pouze v důsledku rozpadu Sovětského svazu a havárie v černobylské jaderné elektrárny se to stalo známým o existenci městečka (vojenské posádky) v lese Polissia, která byla zapojena ... v "prostoru špionáž." V sedmdesátých letech minulého století byl vytvořen unikátní vojenské radarové systémy pro sledování balistických raket z území zahajuje (nebo vojenských základen a ponorek) pravděpodobného protivníka. Vytvořila radarový systém byl jmenován ve-Over-The-obzoru radar stationïŋ-(Duga-1). Díky své enormní velikosti a přijímací antény, stožáry, Duga-1 požadoval velké lidských zdrojů - zhruba 1000 lidí pracoval na vojenské stav pohotovosti na místě. Pro militarmen a jejich rodiny, malé město s jednou ulicí byla postavena, pojmenovaný Kurchatov.
Městské infrastruktury tajných radarového systému v Černobylu-2
Rozložení Černobylu-2 městské infrastruktury, připravených na základě místa snímků a wikimapia.org.en, wikipedia.org.
Rozhodnutí vytvořit in-Over-The-obzoru radar stationïŋ-(Duga-1) (v blízkosti Černobylu) byl proveden na základě vládních nařízení ze dne 18.ledna 1972 a 14.dubna 1975
1976, hlavní radarové Černobyl-2 byl postaven. Generální projektant z radarové stanice v Černobylu-2 byl Výzkumný ústav pro dlouho-vzdálenosti rádiové komunikace (NIIDAR). Hlavní konstruktér a inspiraci z nápadů pro Duga-1 byl Franz Kuzminsky.
První zkoušky radaru státem Komise došlo v roce 1979. Odborníci "... v průběhu příprav na zkoušky, bylo nutné řešit některé praktické problémy způsobené okolnostmi něco zcela nového a jedinečného, který nemá analogii ve světě znamená ..."
Podle některých zdrojů - "... během zkoušek prováděných raketu odhalit balistických raket a raket na nosné rakety východní USA test, kontrola přiměřenosti modelů na výsledcích detekce přidružených spouští balistických raket a střel dopravci z USA, které potvrdily správnost zvoleného modelu reprezentace. "
Však byly zjištěné nedostatky a systém byl nedostatek kvalitních a jedinou definici cílů a záměrů pro malé skupiny. Výška-kvalitní radarové stanice práci dosáhnout pouze podmínky pro masivní útoky balistických raket pravděpodobného protivníka.
Přes některé funkční omezení v roce 1982, v souladu s usnesením vlády (31. května, 1982), Černobyl-2 byl přijat do zkušebního provozu. Při příležitosti přijetí do provozu radaru "Duga" (tak-zvané vojenské stanici v Černobylu-2), vývojáři komplexu obdržel státní vyznamenání - VN Vasenev, BM Danilov, NF Dubrovský, Y. Krokunov, atd.
Společně s radarovou stanici v Černobylu, SSSR vytvořeny dva podobné systémy ve městech Nikolajev a Komsomolsk-na-Amur. V mapě z vesmíru, vidíte, jak tyto Duga-1 zařízení byly kontrolovány.
Duga-1 v Černobylu-2
Radary pokrytí území Duga-v-1 (Černobyl-2 a Nikolaev) a Duga-2 (Komsomolsk-na-Amure)
Se zahájením provozu na těchto komplexech, další problémy vyskytly. Ukazuje se, že část pracovních frekvenční rozsah radarové systémy, systémy se shodoval s civilního letectví a rybářských flotil z evropských zemí. Sovětský svaz obdržel oficiální odvolání ze západních zemí, že zavedení tohoto systému významně ovlivňuje bezpečnost letectví a námořní plavby.
SSSR připustil i přestal používat pracovní frekvence. Bezprostředně před tím, byli požádáni, aby projektanti řešit nedostatky radaru. Vědci a návrháři problém vyřešil, a po modernizaci, systém začal znovu v roce 1985.
Po havárii v Černobylu v roce 1986, byl odstraněn z radaru stav pohotovosti, a zařízení je zakázáno. Vojenské a civilní obyvatelstvo bylo evakuováno z pásma radioaktivního zamoření. Když se SSSR a vojenské vedení pochopil rozsah ekologické katastrofy, bylo rozhodnuto (v roce 1987) k vývozu hodnotných zařízení a systémů do města Komsomolsk.
Takže, jedinečné zařízení poskytující prostor štít nad sovětským státem ukončil činnost, a město a městské infrastruktury jsou zanedbávány a opuštěny.

V.P. Brjuchanov

S obviněním mně sdělením nesouhlasím
Rozhovor s V.P.Brjuchanovem, který byl ve fukci ředitele Černobylské jaderné elektrárny v roce 1986.

Viktor Petrovič Brjuchanov se narodil 1. prosince 1935 v městě Taškentu. Po ukončení energetické fakulty Taškentského polytechnického institutu v r. 1959 pracoval na Angrenské tepelné elekrárně jako: dozorce deaeratorního zařízení, strojník napájecích čerpadel, pomocník mechanika turbín, mechanik turbíny, senior mechanik turbínového cechu, náčelník směny, náčelních turbínového cechu. Od roku 1966 pracoval na Slavjanské elektrárně jako: senior mistr, zástupce náčelníka kotelně - turbínového cechu, náčelník kotelně - turbínového cechu, zástupce hlavního inženýra. Od dubna 1970 do července 1986 byl ředitelem jaderné elektrárny V. I. Lenina Černobyl (ČAES). Od července 1986 do června 1987 byl zástupce náčelníka provozně - technického oddílu ČAES.

Je laureátem ceny republiky USSR r. 1978. Dále získal tato významenání: ocenění Rudý Řád Práce (1978), ocenění Říjnové revoluce (1983), medaile "za vzornou práci při oslavách 100. výročí narození V.I.Lenina" a "řád práce" a Čestné uznání vrchního sovětu USSR (1980).

Člen KPSS (Komunistická Strana Sovětského Svazu) od 1966 do 1986. V roce 1986 byl delegátem XXVII. sjezdu KPSS. V období 1970 až 1986 byl několikrát zvolen členem výboru Kievské oblasti, Černobylského rajonu a Pripjatské městské stranické komise, národním zástupcem Černobylského a Pripjatského rajonu.

Ženat, žena Valentina Michailovna, inženýr - energetik, v r. 1975 - 1990 starší inženýr provozního oddílu ČAES, nyní v penzi.
Děti - syn Oleg a dcera Lilija.

3. července 1986 vyloučen politickým výborem "za závažné chyby a nedostatky při plnění pracovních povinností s důsledky havárie s těžkými následky" z komunistické strny SSSR.
20. července 1987 odsouzen Vrchním soudem SSSR k trestu ztráty 10 letům svobody.
Od srpna 1991 žije v Batutinské čtvrti města Kieva, od února 1992 je zaměstnancem státního podniku "Ukrinterenergo". Podílel se na likvidaci následků černobylské havárie a je invalidou 2. stupně.

Viktore Petroviči, je pravda, že pár minut po havárii, když jste uviděl rozvaliny 4. bloku, jste prohlásil "Tak za tohle mě čeká kriminál" ?
A kdo vám to řekl?

Slyšel jsem o tom od několika pracovníků ČAES ...

Nevím, kde to vzali. Když jsem přijel na místo havárie, v autě kromě řidiče a náčelníka technického oddílu, kterého jsme vzali cestou, nikdo nebyl ... Nevzpomínám si, kdo by to mohl slyšet.

No a mohl jste něco takového říci?

Asi ano.

Proč? Nevědel jste tenkrát podrobnosti o tom, co se přesně přihodilo?

Ano, nevěděl. První informace byla jen pár slov. Krátce po výbuchu mi domů zavolal náčelník chemického cechu Semjonov, který bydlel na kraji města blízko k elektrárně: Na stanici se něco stalo, slyčel jsem rachot a viděl plameny". Zavolal jsem na stanici dozorčí telefonistce, řekla mi, že došlo k havárii. Nakázal jsem jí, ať obvolá všechny, kteří se volají v takových situacích, oblékl se a vyšel na ulici. Docela rychle přijel strážný autobus. Když jsme přijížděli k administrativní budově, viděl jsem, že na 4. bloku chybí kus střechy. Tehdy mi bylo jasné, že se stalo něco moc vážného.

A v okamžiku, kdy jste uslyšel o havárii poprvé, vás napadlo, že to bude tak fatální?

Ne, žádné předtuchy, nic takového. Provoz je provoz, mohlo se stát cokoliv. Jakékoliv odpojení bloku od sítě se nazývá havárie i když příčinou může být, že nějaký manometr v systému ochrany ukáže veličinu trochu odlišnou od normy a blok je hned odpojen.

Jistě jste si po Semjonově telefonátu dal havárii do souvislosti s experimentem, který se v elektrárně prováděl ?

Tak to mne vůbec nenapadlo. A vůbec, vadí mi, když se zkoušce, která se prováděla na 4. bloku, říká experiment. Byla to běžná, předpisy stanovená prověrka ochranných systémů reaktoru. Podle všech organizačních dokumentů se měla provádět před odstavením bloku na plánovanou odstávku. To je projektovaná situace, projektované provedení. Dělalo se to, aby se objevily nedostatky a ty se v době odstávky odstranily. Jinak by vám potom různé skupiny předhazovaly: "A proč jste systém důkladně neprověřovali?". Den předem byl připraven program prověrky. Potvrdil ho, jak je i podloženo, hlavní inženýr. Já jsem o tom ani nevěděl. A kdyby ano, nic by to na tom nezměnilo. V těchto otázkách měl moji plnou důvěru.

Nicméně, plným schválením program neprošel ...

Ano, zde udělal personál chybu - program se měl ukázat konstruktorům reaktoru. Podobné prověrky se prováděly předtím na 3. bloku a tenkrát byly všechny formality v pořádku. Všechno proběhlo bez problémů. Na 1. a 2. bloku se neprováděly - projekt je nepožadoval. Takže tvrzení, že si Brjuchanov a jeho lidé něco vymysleli nebo plnili nějaké směrnice a sbírali body, jsou neopodstatněná.

Takže jaká byla, podle vás, příčina havárie?

A kdo dnes může na tuto otázku odpovědět? Za uplynulých 13 let vzniklo tolik teorií. Kolik vědců, tolik verzí. A jestli věda dodnes není schopná odpovědět na tuhle otázku, tak co mám potom říct já, obyčejný člověk z provozu?

Byl jste obviněn ze dvou zcela konkrétních paragrafů zákonů Ukrajinské SSR ...

To ano. Za porušení bezpečnostních pravidel na provozech s možností výbuchu a zneužití pravomoci - to je za vyhlášení evakuace. Dva týdny mne vyšetřoval příslušník KGB. Každý den jsem z Skazočnoho, kde žili pracovníci elektrárny, jezdil do Kieva. Výslechy probíhaly v běžném občanském bytě, kde byla v jedné z místností kancelář. Dostal jsem seznam otázek a devadesát stran popsal odpověďmi na ně. Potom po nějakém čase, kdy jsme žili v Zeleném Mysu na loďkách, přijel z Kieva zástupce hlavního inženýra a přivezl mi předvolání: "Dne 13. srpna 1986 se dostavte v 10 hodin na generální prokuraturu USSR". Následující den jsem tam přijel. Přišel na 1. poschodí, místnost 205. Tři hodiny jsme seděli, hovořili s vyšetřovatelem. Potom mi navrhl, ať si zajdu na oběd. Odmítl jsem, říkal jsem si, že to alespoň dříve skončí a poobědvám na Zeleném Mysu. Hodinu na to se vrátil a předložil mi písemné obvinění. Přečetl jsem si ho a napsal: "S předloženým oviněním nesouhlasím". Za prvé, řekl jsem, jaderné elektrárny se nepovažují za provozy s nebezpečím výbuchu. Projděte si technickou dokumentaci a nikde tam o tom nenajdete ani řádku. Objekty s nebezpečím výbuchu se staví s ohledem na toto zařazení. Kde je to, řekněte, běžné, aby v objektu s nebezpečím výbuchu povrch metalokonstrukcí držely panely?"
Ohradil jsem se i v druhém případě: "O tom, co se stalo v elektrárně, jsem informoval. Odkud jinud by se o havárii dozvěděli v Moskvě i Kievě, proč přijela vládní komise?" Vyslech mne a řekl: "Musíme vás vzít do vazby". "A proč", ptal jsem se, "bojíte se, že bych utekl nebo vyskočil z okna? Proč do vazby? Nikam nepůjdu. Bude soud, tam přijdu a budu vypovídat." On mi řekl: "Ne, takhle to pro vás bude lepší". Přišli dva v civilním oblečení (později jsem se dozvěděl, že to byli zástupce a náčelník vyšetřovacího izolačního oddělení KGB), vyvedli mne druhými dveřmi, posadili do UAZu a odvezli na SIZO. Tam jsem byl bez mála rok.


S kým jste byl v cele?

Nejprve s mladíkem 25 let který patřil k těm, co se jim říkalo "kooperátoři". Prodával nějaké košile. Nebyl tam dlouho. Pak jsem byl sám. Vyšetřovatelé i personál SIZO se ke mne chovali normálně. Jednou přišli na návštěvu a za půl roku zařídili setkání s ženou. Pravda, jednou vešel do komnaty nějaký člověk a když mne uviděl řekl: "Já bych tě zastřelil". Nevím, kdo to byl, k vyštřovatelům nepatřil. Řekl jsem mu: "No, tak zastřel" ... Soud stále odkládali a odkládali, hlavní inženýr Fomin byl nemocný. Jak jsem se potom dozvěděl, chtěl se sebou skoncovat a potom se nebyl schopen dát dohromady. V červnu 1987, dva - tři týdny před soudem mne převezli do Ivankova. Tam pro nás tři - hlavního inženýra, jeho zástupce a mne - byly připraveny místnosti. Zavřeli ještě další tři: náčelníka reaktorového cechu Kovalenka, náčelníka směny Rogoškina a inspektora Gosatomnadzoru Lauškina.
Soud začal 7. července 1987 v kulturním domě v Černobylu. V sále byli především svědci z oboru a zahraniční novináři. Odhaduji tak 20 až 25 lidí. Zasedání se konalo každý pracovní den. Dvě, tři z nich byly uzavřené. Byly to ty, kde vystupovali lékaři a experti na otázky reaktoru. Za tři týdny nám sdělili rozsudek: mně, Fominovi a Datlovovi dali maximum - deset let. Rogoškin dostal pět let, Kovalenko tři a Lauškin dva roky.
Po odsouzení mě odvezli zpět do Kieva na SIZO KGB. Přivezli mne do té samé místnosti, kde jsem byl předtím a za chvíli přišel praporčík - dozorce, přinesl si židli a byl se mnou přes noc. Asi abych si nic neudělal.

A napadlo vás to, něco si udělat?

Vůbec. Zpočátku jsem ani neočekával, že bych mohl dostat tak vysoký trest.

Kolik jste počítal, že dostanete?

Maximálně pět let. Pravda, s blížícím se soudem mne připravovali na to, že rozsudek bude tvrdý. Ale pořád jsem doufal ve spravedlnost ... A potom, vzít si život není moudré. Co tím člověk získá? ...

Vinen jste se necítil, ale počítal jste s vězněním ...

Ano, počítal. Viděl jsem, co dělala vláda. A potom, zemřeli lidi - někdo musí nést zodpovědnost. Tak to fungovalo vždycky: personál utrpěl - vedení nese zodpovědnost. Podle toho, jak se vyvíjely události po havárii, mi bylo jasné, co se mnou bude. Úplně jasně. Proto jsem ani nepožádal o advokáta. Řikal jsem si, že se budu hájit sám. Jak se ale blížil termín soudu, žena mne přemluvila a zařídila advokáta z Moskvy. No a nakonec to stejně žádný přínos nemělo.

Říkáte, že k vám byl soud předpojatý?

Určitě. Věřím, že kdyby našli něco, za co by mne mohli nechat pověsit, hned by to udělali. Žádné polehčující okolnosti nepřicházely v úvahu. V jednom ze svazků všech spisů (dohromady jich bylo 54 - dva měsíce jsem to četl) byla zmíněna jednoho pracovníka Kurčatova výzkůmného ústavu prezidentu Gorbačovovi ve které stálo: "bez přijetí výše zmíněných opatřední není provoz reaktorů RBMK bezpečný". Myslíte, že to vzali v potaz? K soudu se tento spis vůbec nedostal. A vystoupení soudně - technických expertů? Bylo zřejmé, že dostali školení co a jak říkat. Konec konců, o konstrukčních nedostatcích reaktoru se zmínili ve zvláštním oddíle a tím bylo vše zakončeno ...
Vzpomínám si, že v 81. roce na 1. bloku došlo na naší elektrárně k rozrušení jednoho palivového kanálu. Přijela komise. A jako obyčejně, svedli vše na perosnál: prý někdo nezodpovědný nezavřel nějaký ventil. Ale při režimu, který v elektrárně byl, to tak nemohlo být: o každé operaci, která se prováděla, byl proveden zápis do pracovního deníku. Mnozí z těch, kteří přijeli z jiných elektráren, mi říkali, že takový personál jako u nás na jiných atomových elektrárnách není. Vždyť tolik let jsme byli vyhlášenými úderníky! Tenkrát, v 81. roce, učinili zodpovědným hlavního inženýra a sesadili ho z funkce. A to byl první signál o tom, že s konstrukcí reaktoru není něco v pořádku.

Nemyslíte si, že kdybyste byl specialista na jaderné a ne tepelné elektrárny, že by byl rozhovor s členy komise produktivnějším? Nový hlavní inženýr přišel také z tepelné elektrárny. To se muselo odrážet na řízení celé elektrárny, ne?

Vy uvažujete stejně jako novináři. Jaderná elektrárna se od tepelné liší pouze reaktorem. Všechno ostatní je stejné. Řekněte, jaký je rozdíl mezi turbínovým cechem jaderné a tepelné elektrárny? Žádný! Ano a já i Fomin jsme přišli z tepelných elektráren, ale reaktor řídili profesionální "atomščiki". Měli jsme jich dostatek. Měli jsme zástupce hlavního inženýra v odborných otázkách provozu reaktoru, byl zástupce hlavního inženýra zodpovědný za jadernou bezpečnost. Lidí hluboce znalými v otázkách jaderných reaktorů jsme měli dostatek. Fomin ještě předtím, než se stal hlavním inženýrem, pracoval na jaderné elektrárně dost dlouho a podle mne měl všechny profesní kvality potřebné k výkonu své funkce.
Co se mne týče, tak ředitel - to je především organizátor. Jeho práce spočívá v zabezpečování spolupráce svých podřízených. Lépe, kdybyste se zeptali, proč ředitel elektrárny, ve které pracují 4 bloky a 5. i 6. jsou ve výstavbě, se zajímá ještě o záležitosti města, shání náhradní díly a organizuje pomoc zemědělskému družstvu? Ano, ano, nedivte se. Přesně měsíc před havárií jsme na městském výboře strany dostali za úkol postavit pro svěřený kolchoz (zemědělské družstvo) dva seníky. Do června! Za kvartál! A vždyť jsme nebyli stavební organizace. Neměli jsme projektovou dokumentaci ani materiál a nikoho nezajímalo, jak to budeme řešit. Hlavně splňte! Neřešili takové věci se zástupcem, ale s ředitelem. Přímo. Když jsem měl v posledních letech možnost navštívit několik elektráren na západě a vidět, jak tam věci fungují - tak to je úplně jinak. Tam ředitel elektrárny zodpovídá za provoz elektrárny a hotovo. Jestli se něco rozbilo - zavolejte servisní firmu. Bydlení? Já platím tvoji výplatu, tak se starej sám, kde budeš a jak žít. A u nás?

Může být, že se teď situace obrací k lepšímu?

Podle mě ne. Z ředitele udělali generálního ředitele, ale všechny problémy mu zůstaly. Za mé doby alespoň peníze byly. Pravda, když jsme neměli příslušné rezervy tak ani židli ani list papíru jsme si pořídit nemohli, banky takovou operaci neprovedly. Teď, prosím, kupte si, co chcete. Ale peníze nejsou. Málo toho, že dnes musí ředitelé řešit záležitosti provozu, ještě k tomu mají osadu nebo celé město. A to je voda, světlo, kanalizace, doprava ... A všechny tyhle věci nikdo, kromě ředitelství elektrárny, řešit nebude - možnosti místních orgánů řízení, sami víte, jsou celkem skromné. Nakonec, je to kvůli skvělým životním podmínkám, že se pracovníci bouří? Ale jedna věc se určitě změnila k lepšímu: o haváriích v elektrárnách se píše v novinách. A je to pravidlo i když to pohledu na energetiku moc k prospěchu není.

V těch letech jste věděli o haváriích na druhých elektrárnách?

O těch na našich - provozovaných ministerstvem energetiky - ano, ale těch (elektráren) moc nebylo. O těch, které patřili pod minsredmaš (ministerstvo středního strojírenství) jsme nevěděli prakticky nic. Byl jsem na výjezdu na Leningradské elektrárně (patřila pro minsredmaš) a tam jsem se z neoficiálních zdrojů dozvěděl o havárii v 75. roce, kdy praskl jeden palivový kanál, podobně jako u nás. Zaslechl jsem něco i o dalších, ale oficiální informace nebyly žádné. Ve své době jsem četl v časopisech o haváriích na americké elektrárně Three-mile-island. Ptali se mne pak na to na stranickém sjezdu, co o tom vím.

Co se tam ještě řešilo?

Zasedání probíhalo bez přestávky na oběd od 11. hodiny ráno do sedmi do večera (všichni jsme dostali alespoň bagety). Já přišel na řadu 3. po Štěrbinovi a Šašarinovi - zástupci ministra energetiky. Hovořil jsem 15 minut, potom odpovídal na dotazy. O čem byly, to si nevzpomínám. Řečníků bylo mnoho: ministři, vědci ... Ke konci zasedání řekl každý z členů výboru svůj názor. Ryžkov řekl přímo: "K této havárii jsme šli dávno!" A Ligačov, který byl na celém zasedání nejaktivnější, vstal a rozhořšil se: "To byl skvělý nápad postavit elektrárnu kousek od Kieva!" Asi nevěděl, jak to tehdy chodilo: místo vybíral Gosplan a schvaloval CK a Sovmin.
Celé zasedání proběhlo dostatečně korektně a kulturně. Účastnil jsem se také práce ve výborech okresu a oblasti - tam to občas bývalo ostřejší. A na politickém výboře padala obvinění, ale ne ponižování. Gorbačov se mi nelíbil. Nechoval se jako generální tajemník. Účastnil jsem se zasedání CK strany Ukrajiny, viděl, jak je vedou Šelest nebo Ščerbickij. To byli frajeři! Ale Gorbačov ... Bačkora!

Ze strany vás vyloučili na politickém výboře?

Ano, v ten den.

Kvůli tomu měli sebrané všechny ty materiály stranického sledování?

Ne, to ne. Gorbačov přečetl předem připravené prohlášení: Vyloučit! A všichni hlasovali za jedno: pro! Pravda, stranický průkaz mi tehdy nevzali. Dlouho jsem nevěděl, kde ho vlastně mám, a když jsem o tom nedávno mluvil s ženou, řekla mi: "Tenkrát, když tě zavřeli, tak si pro něj přijeli"

Pro vyznamenání taky?

Ty mi nechali.

A majetek vám zabavili?

Jaký? Všechno zůstalo v Pripjati.

Kdy vás zbavili funkce ředitele?

Přesně si to nepamatuji. Někdu okolo 20. května. Ministr mne propustil, abych navštívil rodinu, kterou evakuovali pod Kiev. Žena tenkrát ležela v nemocnici, děti byli s babičkou, která s námi žila v Pripjati. Když jsem se pak chtěl vrátit, volal jsem do práce a žádal o auto. V telefonu jsem slyšel, že se něco změnilo. Hned mi došlo, co se stalo. Přijel jsem do elektrárny a viděl ve své kanceláři Pozdyševa, který do té doby působil jako náčelník na ministerstvu energetiky SSSR. Pochopil jsem, že ho udělali ředitelem, ale oficiálně mi sesazení z funkce nesdělili. Ani žádné předávání agendy neproběhlo. Později jsem k němu zašel, že bych potřeboval někde pracovat on mi nabídl místo zástupce náčelníka technického oddílu. Jím jsem byl až do svého odsouzení, podle mne nespravedlivého.
Co se týče odpovědnosti za výbuch reaktoru, tak se dá o objektivnosti soudu pochybovat. Ale je zde ještě druhé obvinění: "Brjuchanov projevil roztržitost a zbabělost, když nepřijal opatření odpovídající závažnosti vzniklé situace, nerespektoval plán ochrany personálu a obyvatelstva před radioaktivním zářením, v hlášeních úmyslně snižoval míry radiace, což mělo dopad na evakuaci obyvatel z nebezpečné oblasti ..."
Chtěl bych vidět toho, kdo to napsal, jak jedná v té situaci. Přicházejí hlášení, která si protiřečí, telefony zvoní jeden přes druhý, zvrchu se ptají "co se stalo", sanitky odvážejí jednoho za druhým ... Když jsem v noci přijel do elektrárny, spojil jsem se s náčelníkem směny Rogoškinem a ptal se, co se stalo. Jeho odpověď byla dost obecná - něco se stalo, ale nevíme přesně co. Pokud šlo o vyrozumění, informoval jsem náčelníka hlavní komise, ministra energetiky, prvního tajemníka obkomu strany, zástupce predispolkoma oblasti, městskou komisi - tam už věděli. Zkrátka, všechny, které jsme měl. Proto i přijela vládní komise.

Co přesně jste hlásil do Moskvy a Kieva?

To, co se v ten moment vědělo: "Na 4. bloku došlo k závažné havárii. Budova je zvrchu poškozena. Co se stalo předně zatím není známo." Hlásil jsem to, co jsem sám viděl, když jsem přijížděl. To bylo 30 - 40 minut po havárii.

Podle Rogoškina jste mu volal ze své kanceláře 23 minut po výbuchu.

To je možné, nevím přesně, kdy to bylo. Ale byly to první minuty po havárii. Co se dalo zjistit za tak krátký čas? Jak jsme zjišťovali další podrobnosti, tak jsme zpřesňovali hlášení.

Jaké instrukce jste dostávali svrchu?

Ze strany energetiků: "Především nepřestávat ochlazovat aparát, dodávat vodu." Z vlastních řad: "Zjistěte, co se tam stalo. Hned k vám někoho pošleme". Snadno se to řekl, ale k reaktoru se nedalo dostat. V jakém byl stavu jsme se dozvěděli až večer 26., když fotograf Anatolij Rasskazov pořídil snímky z vrtulníku.
No ale, vždyť zástupce hlavního inženýra pro provoz, Anatolij Andejevič Sitnikov provedl obhlídku 4. bloku, dostal se do centrálního sálu, na střechu bloku "B" a okolo 10. hodiny ráno vám hlásil, že je reaktor rozrušený ...
Ano, to hlásil. Ale chvíli poté desítky lidí hlásily, že reaktor je v pořádku, takže komu jsem měl věřit?

A co hlášení náčelníka štábu CO elektrárny Vorobjeva? Podle jeho slov vám hodinu, dvě po výbuchu podal zprávu o velmi vysokých úrovních radiace v okolí 4. bloku a ráno o rozházeném grafitu.

Ano, to je pravda. Četl jsem s ním rozhovor (ZN No. 16(237) z 24.4.1999, pozn. redakce). Celkem pravdivý, ale je to pohled jen z jedné strany. Mnoho toho Vorobjev nevěděl a ani nemohl. I potom se věnoval sledování, rozdáváním ochranných prostředků a dozimetrických přístrojů, ale vždyť úloha CO je ještě širší. Co se týče rozházeného grafitu, tak jsem v noci byl sám u bloku, prohlédl si ho ze všech stran a rozházený grafit viděl také. Už tenkrát mi bylo jasné, že situace je více než vážná, ale jak až moc? Nedocházelo mi, že aktivní zóna je porušená. Dokud jsem sám z vrtulníku neviděl rozbouraný 4. blok, byly všechno jen dohady. Letěl jsem se podívat dvakrát nebo třikrát.
Třikrát. Četl jsem o tom ve vzpomínkách prvního zástupce VVS Kievského vojenského útvaru generál - majora Nikolaje Timofejeviče Antoškina: "Přesvědčil jsem se, že Brjuchanov není žádný srab. Letěl třikrát, tak srabi nejednají." Ale vraťme se k Voroběvově hlášení ...
Ano, on mi říkal o vysokých ŕovních radiace v blézkosti 4. bloku. A to nebylo v blízkosti havarijního objektu překvapivé. Víc mne zajímala situace v Pripjati. Odtud, z laboratoře venkovní dozimetrie, hlásili v noci i ráno 26., že úrovně radiace nejsou nijak zvlášť vysoké. Když se později otočil vítr, začaly prudce stoupat. Pokud jde o Voroběva, ptal jsem se ho, jestli podal hlášení na štáb CO. Potvrdil, že ano. Potom u soudu vyšlo najevo, že ve skutečnosti volal do Kieva a tam když potom přepisovali sešit, jeho hlášení pokazili. Voroběv, nevím proč si na to nevzpomíná, byl se mnou ráno, když už bylo světlo, v UAZu, jezdili jsme okolo bloku s dozimetrem. Na tom místě ukazoval 50 rentgenů.

Proč nejsou tato čísla zahrnuta v hlášeních, která jste podával?

S hlášeními to bylo tak: po ohlášení přišli do bunkru CO poměrně rychle všichni vedoucí všeho možného včetně mateřských školek. Postavil jsem je před úkol: každý se teď odebere na své stanoviště a během půl hodiny, hodiny podá hlášení o situaci ve svém rajonu. Takže na základě těchto informací jsme si dávali dohromady představu o tom, co se stalo, a přijímali opatření. K ránu přijel do elektrárny vedoucí průmyslového oddílu obkomu strany. Za přítomnosti tajemníka partkomu elektrárny Parašina mne vyzval: "Podejte písemnou informaci!" Poručil jsem zástupci hlavního inženýra Ljutova, aby ji vypracoval. Zpracoval informace, které jsme v té chvíli měli, včetně úrovní radiace. Těmi jsem se osobně nezajímal, na to zde byly příslušné oddíly. Když to měl Ljutov hotové, podal jsem to nejprve Parašinovi, poté předstedovi obkomu. "Je to dostatečné?", zeptal jsem se. "Ano", odpověděli a já se pod to podepsal. Stejně tak to bylo i se zprávou, kterou připravil Korobejnikov - náčelní laboratoře vnější dozimetrie. Sám jsem nebyl chopen něco vymyslet. A dělat tajnosti nešlo - všude okolo byla spousta lidí. Jaké informace jsem dostával, takové jsem hlásil dál.

Proč se o havárii nedozvědělo obyvatelstvo a proč se zdržovala evakuace?

O tom jsem přemýšlel okolo druhé hodiny v noci. Když v tom ke mně přišli druhý tajemník Pripjatského gorkomu Veselovskyj a předseda gorispolkomu Vološko. Řekl jsem jim, jaká je situace, a že je třeba bez odkladu evakuovat obyvatelstvo. Vološko odvětil: "Co panikaříš! Přijede vládní komise, přijedou z pohlaváři z oblasti a budou to řešit!." Stejná situace se opakovala později okolo 11. hodiny s druhým tajemníkem obkomu strany, Malomužem. Řekl mi to samé, prý abych nepanikařil. Tajemník obkomu, to je taková šarže, se kterou se osobně nejedná. Vám se může zdát, že ředitel elektrárny, to je vysoká funkce, která může nohou otvírat dveře kabinetů. Tak to ne. Moje úroveň byla na úrovni náčelníka oddílu obkomu. K němu jsem mohl zajít, a kde co s ním projednat. A ke druhému, tím spíše k prvnímu tajemníkovi obkomu se bez předchozího ohlášení jen tak jít nesmělo. Takže můj rozhovor s Malomužem byl krátký.

Na jedenáctou hodinu ráno byla svolána schůze - aktiv Pripjati. Proč jste na něm nevznesl otázky evakuace?

Na této schůzi hovořil především Malomuž. A situace zůstávala stejná: "Žádnou paniku! Brzy přijede vládní komise. Ta rozhodne a vydá patřičné příkazy!".

Proč jste se mu nepostavil, šlo přece o vyrozumění lidí!

Když se na to dívám dnes zpětně, měl jsem to udělat. Ale tenkrát jsme byli vychováváni, my od řadových do tajemníků CK? "Ti nahoře vědí, co se má dělat a náš úkol je to dělat". Uvedu takový příklad. 2. května přijeli do zóny Rykov a Ligačov. S nimi ministři, vědci, generálové. Všechno vedení vzali do budovy Černobylského rajkomu strany. Ministr energetiky Majorec hlásil Ryžkovovi: "Nikolaji Ivanoviči, nasadíme všechny síly a 4. energoblok spustíme v listopadu, v prosinci pak 5." A spolu se mnou sedělo v sále hodně vysoko postavených lidí. Většina z nich věděla o vážnosti situace i vysokých úrovních radiace. Všichni věděli své. Právem se zeptáte: "A proč všichni mlčeli?" Odpovím: tak byli vychováni. Jako my všichni. Stejnou "školou". Všichni jsme byli zvyklí dávat sliby, plánovat termíny a pak je úspěšně neplnit.

Viktore Petroviči, u soudu v průběhu procesu jste o tom mluvil, proč se evakuace opozdila?

Se školou, kterou jsem před chvíli popsal, byl člověk naučen odpovídat pouze na to, na co se ho ptali. Ne na věci okolo. Na to, jaká jsem podával hlášení se mne neptali. A když by se ptali, řekl bych jim ... Vždyť jsem jim také mohl říct, že "kromě mě o tom všem dobře věděli na štábu CO, strojitelském štábu, v Pripjati i v Kijevské oblasti. Podle všeho měli všichni jasné instrukce informovat lidi a organizovat evakuaci. Proč to náčelníci civilní obrany Kizima, Vološko a Ljušč neudělali?" Nejsem člověk, který by svaloval vinu na druhé. Když bych jim to všechno pěkně pověděl, vymění Vološku a Malomuže, co se změní? Ze mne by zodpovědnost nesňali. Rozumím, kam míříte svými otázkami. Ano, nejednal jsem tenkrát bezchybně. Dělal jsem chyby. Ale proč to bylo chápáno jako zneužití pravomoci veřejného činitele? Cožpak potom, když se do Pripjati sjížděli specialisti z celého Svazu, cožpak tehdá málo "dřeva nalámali"? Říkám a už tenkrát jsem říkal, že zasypávat reaktor pískem a olovem nejde. To je jako házet do ohně kamení, jiskry z toho létají na všechny strany. A kolik lidí se zbytečně ozářilo při stavě "sarkofágu"? To byl taky vynález. Zneužití pravomoci? Nesouhlasím. Hodně jsme toho bylo neznámého, mnohé jsme nevěděli. Všechno se tlačilo, aby se co nejrychleji odstranily následky havárie, ale situace byla, určitě první měsíc, natolik složitá, že se to bez chyb, bohužel, neobešlo ...

Přiznal jste u soudu svoji vinu?

Ne. Pouze s částí první statě: v přípravě personálu i prověrky - tam souhlasím. V té druhé "zneužití pravomoci" - neuznávám. V závěru jsem to i řekl.

Každý z účastníků soudního procesu, se kterým jsem hovořil, vzpomenul, že jste se zvlášť neprotivil obviněním, choval se dosti pokorně, ale nepodlézal. Spoléhal jste, že k tomu přihlédnou na konci při vynášení rozsudku?

Ne, tak to nebylo. Vzpírat se by bylo k ničemu. Na prvním sezení mi bylo jasné, kam to celé směřuje.

Jak dlouho jste ještě byl na SIZO KGB, když skončil soud?

Jednu noc. Hned druhý den mne převezli na Lukjanovku. Tam jsem seděl ve větší místnosti a bylo tam se mnou dalších pět lidí. Mezi nimi i známý "kooperátor". Do dnes mi občas zavolá, navštívíme se o svátcích. Za co seděli ostatní, jsem se nezajímal. V kriminále se mluvit nesmělo. Asi za měsíc přišel zápis z rozhodnutí soudu.

Zkoušel jste se odvolat?

Ke komu? To byl Nejvyšší soud. V rozhodnutí bylo výslovně uvedeno: "proti rozhodnutí není odvolání". Zanedlouho po té mne přes Charkov a Lugansk dovezli do kolonie, která se nacházela v Petrovsko Luganské oblasti. Nevím, jestli to bylo PRT nebo město. Ani jednou jsem ho neviděl, vezli mne tam v zakrytém autě, stejným autem mne i odvezli. V kolonii jsem byl veden jako zámečník, prakticky jsem dělal mistra. Spouštěli jsme kotelnu, opravovali zařízení. Známá práce. Potom mne dali předsedovi rady kolonie jako pomocníka na administrativní práce. Po třech letech a třech měsících, jak bylo předem dáno rozsudkem, mě převedli na "chemii". Dělal jsem dozorčího dispečera na ředitelství Umanského strojírenství. Po odpracování poloviny trestu mne propustili na svobodu. Ani jsem o to nikoho nežádal. Zákon určil, tak mne propustili. Do srpna 1996 jsem byl podmíněně na svobodě, evidován v armádním seznamu v místě bydliště a pravidelně se tam chodil hlásit. Pokud je mi známo, tak všichni, kdo tehdy dostali nějaké tresty, si odbyli polovinu.

Jaké byli jejich osudy?

Datlov, Lauškin i Kovalenko umřeli krátce po osvobození. Hlavní inženýr Fomin odjel do Ruska. Dávno o něm nikdo nic neslyšel. Bývalý náčelník směny Rogožkyn pokračoval v práci. Vede jednu z laboratoří MNTC "Ukrytí". Já také pracuji. Napřed jsem byl bez práce, protože se nedařilo najít nic vhodného. A pak jsem jednou byl u zástupce ministra energetiky, se kterým jsme si už dřívě dobře rozuměli. Sedíme, povídáme, když v tom přijde ministr. Pozdravili jsme se a on povídá: přijď v pondělí. A tohle bylo v sobotu. Přišel jsem v pondělí za ním, ptá se: "Půjdeš pracovat jako zástupce generálního ředitele asociace Minenergo?" Souhlasil jsem s tím a už osm let tam pracuji. Při práci jsem měl příležitost navštívit zahraničí - Německo, Japonsko, viděl, jak je tam organizována práce na jaderných elektrárnách. Po šedesátce jsem požádal o místo náčelníka oddílu. Při tom všem, kdy jsem měl 250 rentgenů, už to bylo těžké. Ale nakonec, zvykl jsem si na práci želízkama, zvykl si na práci s papírem. Pro něco se žít musí.

Byl jste zproštěn viny?

Ne. Rozsudek vynesl Nejvyšší soud Sovětského Svazu. Takový státní útvar už dnes neexistuje, takže koho o zproštění požádat? A nakonec, k čemu by to bylo? Stálo by to vůbec za to? Za prvé, zbytečná žádost, za druhé, zvykl jsem si na to a když to nepředvídáme, proč se o to hloupě zajímat? Připusťme, že mě sprostí viny. A co mi to v životě pomůže? Co mohlo, už přebolelo.

Kdyby byla možnost, co byste změnil ve svém minulém životě?

To se nedá říct. V celku, co by se dalo změnit ... V 85. jsem dostal nabídku jít do Vengrije na stavbu nové atomové elektrárny. Lákalo mne to, práce by to byla zajímavá, ale v ten čas končil syn 10. třídu a nešlo ho nechat bez dozoru. Odmítl jsem to. Tak toho teď lituji. Odjel bych tenkrát za hranice a podívej, malér by se stal někomu jinému. A tak ...
Na místo závěru

"Prvotní příčinou havárie se zdá být krajně málopravděpodobný stav narušení pořádku a řežimu provozu, který dopustila obsluha energobloku. Do katastrofických rozměrů se havárie rozšířila díky tomu, že operativní personál přivedl reaktor do předpisy zakázaného stavu, ve kterém se podstatně projevily vlivy pozitivního efektu reaktivity na růstu výkonu."
(Z informace o havárii na ČAES a jejích následcích, vydala MAGATE, srpen 1986)

"Inkriminované chyby personálu nejsou příčinou havárie ani nemají vztah k jejímu rozvinutí a rozsahu následků... Projekt i technologický předpis připouští režimy práce podobné tomu, který byl na 4. bloku ČAES 26. dubna 1986. Tyto režimy mohly vznikat bez zásahu obsluhy."
(Z výsledků Naučno - technické komise Gospromatomnadzora SSSR, únor 1990)

"Do dneška neexistuje plně zdůvodněný scénář havárie na ČAES, který by neobsahoval věci,které si protiřečí"
(Z monografie "Objekt ". Skupina autorů pod redakcí čl. korr. NAN Ukrajiny, dokt. techn. nauk A. Ključnikova, 1997)

"Myslím, že ať by byl na místě Brjuchanova kdokoli jiný, soud by dopadl stejně. Nesoudili totiž člověka, ale funkci. Brjuchanov trpěl za mnohé chyby personálu i za chyby v konstrukci reaktoru, přestože ani v jednom ani v druhém nemohl být vinen. Podle mého byla jedna z příčin havárie slepá víra v bezpečnost atomové energetiky. Žel lidé, kteří ji roky hlásali a prosazovali, na lavici obžalovaných s Brjuchanovem neseděli."
(G. Kopčinkyj, vedoucí oddílu atomové energetiky Výboru Sovětu Ministrů SSSR pro palivově - energetické otázky. Gazeta "Sovětský průmysl", září 1989)

"Můj názor na ty události se dodnes nezměnil. Brjuchanov je vinen. Neodporoval ani při událostech po havárii ani u soudu. Na něho byly položeny mnohé povinnosti a měl dost velké pravomoci na to, aby uchránil lidi před vznikajícím nebezpečím. Nezachránil ani neochránil. Nezvládl to! Je to člověk své doby. Bůh ho suď!"
(I.Makarov, v roce 1987 jeden z národních žalobců procesu s šesti vedoucími činitely ČAES. Červenec 1999.)

Bitva o černobyl

Bitva o černobyl 1/10


Bitva o černobyl 2/10


Bitva o černobyl 3/10


Bitva o černobyl 4/10


Bitva o černobyl 5/10


Bitva o černobyl 6/10


Bitva o černobyl 7/10


Bitva o černobyl 8/10


Bitva o černobyl 9/10


Bitva o černobyl 10/10

Videa o Černobylu

--------------------------------------------------------------------------------------------

--------------------------------------------------------------------------------------------------

-------------------------------------------------------------------------------------------------

--------------------------------------------------------------------------------------------------

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Situace dnes

Dne 15. prosince 2000 byl odstaven poslední reaktor elektrárny na nátlak západoevropských zemí, a to především z psychologických důvodů. Mnoho lidí tak přišlo o práci. Někteří zaměstnanci elektrárny však zůstávají a pracují na likvidaci, zajištění a pozorování elektrárny.

Dnes se zničený reaktor černobylského bloku číslo 4 skrývá pod mohutným železobetonovým sarkofágem, jehož cena včetně řešení dalších následků exploze se pohybuje kolem dvou miliard dolarů. Podle expertů je třeba tuto ochranu před radioaktivitou každých 40 let obnovit. Okolo elektrárny jsou dvě zóny: 10 a 30 kilometrová. Oficiálním vlastníkem zón je Ministerstvo Černobylu Ukrajiny. Ve vnitřní zóně je úplný zákaz jakéhokoliv pohybu s výjimkou exkurzí a osob, které pracují v elektrárně. V 30 km pásmu kolem elektrárny probíhá druhá etapa vyklizovacích prací, která navazuje na první etapu probíhající v letech 1986 – 1989. Ta měla charakter nouzový a záchranný. Cílem právě probíhající druhé etapy je skrývka miliónů m3 svršku zeminy, která je do hloubky 3 cm zamořena 137Cs a 90Sr. Ve vnější zóně je dědina, do které se především starší lidé rok po havárii vrátili. Dnes jich tu žije asi 600. Na život si nestěžují, dostávají totiž finanční dávky od Ministerstva Černobylu Ukrajiny. Dvakrát týdně jim vozí autobus základní potraviny z území mimo zóny. Město Pripjať je dnes "mrtvým" městem.

Černobylská příroda se s havárií vypořádala překvapivě velmi dobře. Přírodě zvýšená radioaktivita nevadí. Naopak tím, že zde naprosto přestal působit člověk, stala se zdejší krajina v 30 km pásmu divočinou. Dnes zde žijí divoká prasata, vlci, jeleni, bobři, lišky a také rys a los. Hnízdí zde například jeřábi, čápi černí, orlovci říční nebo orli mořští. U organismů žijících v této zóně se nepodařil prokázat výskyt mutací. Některé informace na internetu o deformovaných hnědooranžových borovicích a mutovaných živočiších se pravděpodobně nezakládají na pravdě.

Nemoci z ozáření

Při jaderném výbuchu se uplatňuje tzv. okamžité záření neutronů (během 10-6 sekundy). Potom následuje počáteční gama záření (během prvních 10 sekund). Epicentrum výbuchu a radioaktivní mrak jsou zdrojem reziduálního záření. Záření na člověka působí jako stresor. Při velkém ozáření (několik desítek sievertů) dochází k velkým změnám v mozku a k těžké poruše vědomí. Silně postižená je i trávicí soustava. Ozářený umírá během několika hodin. Při středním ozáření (jednotky sievertů) dochází u ozářeného k vodnatým průjmům s příměsí krve, zvracení, k dehydrataci a ledvinovému selhání. Ozářený obvykle umírá 1.-2. týdny po ozáření. Slabší ozáření postižený zpravidla přežívá - trpí však krvácivým syndromem a anémií.

Postiženým v Černobylu nejprve zčervenala kůže (později zčernala a začala se odlupovat), zvraceli, otekly citlivé tkáně, jako např. jazyk a postupně začal kolabovat celý organismus.


Ozáření u postižených způsobuje obvykle ztrátu ochlupení, pocení, ztrátu chuti, vředy, vzestup tělesné teploty, selhávání krevního oběhu, ledvinové selhávání, radiační popálení kůže (zčernání kůže) a poškození zraku. Nejcitlivější jsou na záření buňky kostní dřeně, buňky střeva, buňky zárodečných žláz a buňky kožní. Naopak odolné proti záření jsou buňky nervové, svalové, kostní a pojivové

Následky

Jaké byly bezprostřední následky? V jaderné elektrárně bylo v době havárie přes 400 zaměstnanců, tento počet se ještě zvýšil o hasiče. Zahynulo 31 lidí, z toho 28 na následky z ozáření a tři na následky zranění při výbuchu. Akutní nemocí z ozáření různého stupně bylo postiženo 203 lidí. Z okruhu 30 km od elektrárny a dalších silně zamořených oblastí bylo evakuováno 116 000 obyvatel. Prvomájové dny v hlavním městě Ukrajiny Kyjevě (asi 90 km od JE Černobyl) patřily v jeho historii k nejčistším. Od rána do noci projížděly ulicemi kropící vozy a neúnavně splachovaly z asfaltu prach obsahující radioaktivitu. U všech vchodů do obytných domů, úřadů, obchodů i kostelů ležely vlhké hadry a lidé si o ně dlouze čistili podrážky svých bot. Za lístek na rychlík do Moskvy, který stál 15 rublů, se platilo 100 i více. Reakce odpovědných orgánů na havárii a její důsledky byly v prvních dnech velmi neuspořádané a v některých směrech až trestuhodně nedbalé, zejména pokud jde o podávání objektivních informací. Mezi lidmi panovala obrovská nedůvěra k úřadům. Nikdo nevěděl co se děje a co je pravda. Nejčastěji se hovořilo o konspiraci KGB, o pokusech na lidech, o invazi mimozemšťanů apod. Mnoho lidí v nejvíce zamořených oblastech obdrželo významné dávky (někteří až dvacetkrát více než obdrží během jednoho roku průměrný člověk kdekoli na Zemi, tedy přepočteno na dny to znamená, že někteří byly ozáření během výbuchu 7308 krát více než jiný den). Určení případných pozdějších následků je však složité, avšak platí, že jakýkoliv přírůstek obdržené dávky znamená určité zvýšení pravděpodobnosti vyvolání rakoviny. Úmrtnost se v obci zasažené explozí zvýšila až třikrát. Přes 40 tisíc dětí trpí nemocí štítné žlázy, dvanáctkrát se zvýšila onemocnění anémií, velmi vzrostl výskyt leukémie. Na Ukrajině bylo touto havárií postiženo 1,5 mil. lidí včetně 250 000 dětí, v Bělorusku žije 1,2 mil. lidí na zamořeném území a asi 3,5 mil. osob v oblastech se zamořenou půdou.

Situace po havárii

Zaměstnanci elektrárny si mysleli, že nastalo zemětřesení nebo že vypukla válka. Reaktor bylo to poslední, co by je napadlo. Nikdo nevěděl, co se stalo. Již v okamžiku výbuchu zahynuli dva lidé: jednoho srazila exploze z výšky a druhý uhořel. Mezi první oběti patřili také požárníci, kteří nebyli vybaveni ochrannými pomůckami, respirátory ani obleky. To se týkalo dokonce i jednotek, které sloužily přímo na elektrárně. Osudné bylo také to, že požárníci netušili, co je příčinou ohně, tedy že všude kolem nich hoří vysoce radioaktivní zbytky reaktoru. Domnívali se, že hoří střecha 4. bloku elektrárny. Zalévají trosky reaktoru vodou. Radioaktivní tavenina ale měla teplotu přes 2000° C, takže voda se při styku s ní rozkládala na vodík a kyslík, které vzápětí explodovaly. Navzdory dobrému úmyslu a vinou neinformovanosti tak hasiči situaci ještě zhoršovali. Během pěti hodin po explozi se podařilo zabránit šíření ohně na další budovy elektrárny, zejména na sousední třetí reaktor. Ten byl odstaven až čtyři hodiny po výbuchu čtvrtého reaktoru! Ještě 16 hodin po výbuchu se sám předseda komise ÚV KSSS pro jadernou energii divil, kde se vzaly kusy grafitu povalující se po celém areálu elektrárny - domníval se, že jde o materiál pro stavbu 5. a 6. bloku elektrárny, která v té době probíhala. Teprve po mnoha hodinách zjistila armáda šokující skutečnost - že úroveň radiace těchto úlomků je velmi velká. Za pouhých 15 minut byl člověk v blízkosti takového předmětu odsouzen k akutní smrti z ozáření. Vojáci, zejména piloti helikoptér, které na reaktor shazovaly písek, olovo a další materiál, nebyli zpočátku vůbec chráněni proti radiaci. Trvalo tři dny, než armáda svépomocí vybavila helikoptéry alespoň základním stíněním, které chránilo posádku.

Akimov zemřel 15 dnů a Toptunov 17 dnů po nehodě. Oba zemřeli na nemoc z ozáření. Tvrdý muž v tvrdém režimu A. S. Djatlov, který dostal velkou dávku záření (už podruhé, poprvé při nehodě jaderného reaktoru v ponorce) přežil. Djatlov a Fomin byli odsouzeni k deseti letům vězení za nedodržování bezpečnostních předpisů. Koncem roku 1990 však byli oba propuštěni. Djatlov žil do roku 1995, kdy zemřel na infarkt. Chybu nikdy nepřipustil. Fomin stále žije (2006). Valerij Legasov v den druhého výročí havárie, pronásledován pocitem vlastní odpovědnosti a viny spáchal sebevraždu.

Černobylský Experiment

ČERNOBYLSKÝ EXPERIMENT
V tu noc z 25. na 26. dubna 1986 všichni v budoucnu zodpovědní za jadernou katastrofu v Černobylu spokojeně spali. Ministři Majorec a Štěrbina, prezident Akademie věd SSSR A. P. Alexandrov, předseda státního atomového dozoru E. V. Kulov a dokonce i ředitel černobylské elektrárny V. P. Brjuchanov a hlavní inženýr elektrárny N. M. Fomin. Spala Pripjať, spala Moskva.

Vše začalo den před havárií, kdy bylo zahájeno plánované odstavení 4. bloku elektrárny. Před odstavením měl být proveden celkem běžný experiment. Měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 vteřin napájet čerpadla havarijního chlazení. Tato elektřina je pro bezpečnost reaktoru životně důležitá: pohání chladící čerpadla, regulační a havarijní tyče, osvětluje velín i řídicí pult. Plánovaný průběh experimentu zněl: Snížení výkonu na 25-30 % (700-1000 MW tepelných), což je nejnižší výkon, při kterém je povolen provoz tohoto typu reaktoru. Dále odstavení první ze dvou turbín, následné odpojení havarijního chlazení (aby nezačalo působit během testu) a nakonec přerušení přívodu páry.
25.dubna
01:00:00

Jak probíhal experiment skutečně? Experiment byl pojímán jednoznačně jako elektrotechnická záležitost, a proto jej začali řídit elektrotechnici, nikoliv specialisté na jaderné reaktory. V jednu hodinu po půlnoci začalo snižování výkonu v reaktoru.

13:05:00


Nejprve byl snížen výkon reaktoru na polovinu a byl odstaven první turbogenerátor. Krátce poté byl odpojen systém havarijního chlazení reaktoru, aby nezačal působit během testu.

14:00:00


Dispečer Ukrajinských energetických závodů žádá o odklad testu - blíží se svátky (1. máj), továrny potřebují dohnat plány. Test je tedy odložen o téměř 9 hodin. Obsluha však již na tuto dobu nechává odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, přestože je to v rozporu s předpisy. Odklad způsobil, že pokračování v experimentu prováděla nová směna, která na něj nebyla připravena.

16:00:00


Ranní směna odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s testem a znali celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.

23:10:00


Odpolední směna pokračuje opět ve snižování výkonu. Tým elektroinženýrů je unaven.

26.dubna

00:00:00


Dochází k vystřídání odpolední a noční směny. Směna Alexandra Akimova nastoupila v 0:00, to je hodinu a 25 minut do výbuchu. V noční směně je méně zkušených operátorů, kteří se navíc na zkoušku nepřipravovali. Připomeňme, kdo byl v té době v řídícím sále čtvrtého bloku:

Anatolij Djatlov - provozní zástupce hlavního inženýra (Fomina)

Alexandr Akimov - náčelník směny

Leonid Toptunov - 26 let, starší inženýr řízení reaktoru, zodpovědný za regulační tyče

Boris Stoljarčuk - starší inženýr řízení bloku

Igor Keršenbaum - starší inženýr řízení turbín

Jurij Tregub - náčelník směny bloku

Razim Davletajev - zástupce náčelníka turbínového cechu bloku 4

a další: Petr Palamarčuk, Sergej Gazin, Gennadij Petrovič Metlenko, stážisté Viktor Proskurjakov a Alexandr Kudrjavcev

V elektrárně se nachází i A. Juvčenko - jeden z mála lidí, který byl v blízkosti výbuchu a přežil. Žije dodnes (2006) a je jedním z hlavních svědků oné děsivé noci.

Operátoři Akimov a Toptunov jsou ve sporu s hlavním inženýrem Djatovem o tom, jaký výkon je ještě bezpečný pro začátek testu. Grafitový reaktor je při nízkém výkonu velmi nestabilní, to však Akimov ani Toptunov neví.

00:31:37


Akimov Djatlova upozorňuje: “Anatolii Stěpanoviči, hladina výkonu je pod bezpečnostním limitem 700 MW. Výkon klesá příliš rychle.”

“Jediné, co tady nefunguje je ten váš naprosto neschopný personál”, křikl neústupný a k zaměstnancům hrubý Djatlov.

Djatlov se rozhodl provést test při 200 MW přesto, že směrnice uvádí 700-1000 MW.

“Reaktory chyby nedělají, jenom lidé”, řekl Djatlov.

00:38:26


V průběhu přípravy testu mají operátoři problémy s udržením stability výkonu reaktoru. Chybou Toptunova nastal prudký pokles výkonu reaktoru až na 30 MW tepelných tzn. prakticky zastavení štěpné reakce (nestabilní stav). V tu chvíli měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně odstavit. Dostali jej totiž do značně nestabilního stavu mimo oblast povoleného provozu. Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo. Vlivem silného ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v takovém případě reaktor zastavily automatické havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně odpojila.

Reaktor se úplně zastavil. 0 W. Djatlov nařídil vytáhnout všechny regulační tyče z reaktoru (osudná chyba).

Toptunov: “Měli bychom reaktor odstavit. Tak mě to učili ve škole.” Akimov souhlasí.

00:42:07




Pod nátlakem zástupce hlavního inženýra se však pokračovalo dále. Djatlov trval na pokračování v testu. Operátoři pokračovali - měli strach z propuštění, přitom se dopustili několika závažných chyb. Při 30 MW tepelných experiment nejde provádět. Aby zvýšili výkon, nechali na příkaz Djatlova vysunout regulační tyče (schopné zastavit v nouzi reaktor) výše, než dovolují předpisy.

Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl:

“Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění směrnic – to bychom se do nich doslova zamotali.”

Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybouchnout.

Djatlov vystřídal Toptunova u řídícího pultu Borisem Stoljarčukem. Během 5 minut výkon vzroste na 200 MW.




Operátorovna 4. bloku několik dní před havárií

01:22:30


Operátor Leonid Toptunov si nechává vypsat počítačem stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá necelé polovině povolené hodnoty. Po tomto zjištění měli operátoři okamžitě odstavit reaktor – ještě to stále bylo možné. Rozhodli se však pokračovat dále.

01:23:04
00s


Test začíná. Poslední osudové chyby se operátoři dopustili tím, že zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Následně uzavřeli přívod páry - turbína byla odpojena a experiment začal. Reaktor dál běžel na výkonu 200 MW tepelných, podstatně se však snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve stavu, kdy se s rostoucím množstvím páry zvyšovalo množství neutronů v aktivní zóně. Tlak páry začal zvedat 350 kilogramové uzávěry palivových tyčí.

01:23:40
36s


Teď už se katastrofa neodvratně blížila. Výkon v reaktoru rychle roste. Každou sekundu se zdvojnásobuje.

“Musíme spustit AZ-5, abychom snížili výkon.”, křikl Akimov

“Spouštím havarijní ochranu”, odpověděl Toptunov a natáhl ruku k červenému tlačítku AZ-5.

Po stisknutí tlačítka se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a také tyče havarijní ochrany. Ty však byly téměř všechny úplně vytaženy z aktivní zóny a jejich účinek byl proto příliš pomalý na to, co se v reaktoru dělo. Nejprve do zóny pronikly ty pokovené konce tyčí, které reakci v reaktoru urychlí (!!!) kvůli odvodnění kanálů systému řízení a ochrany. Špičky tyčí vnikly do reaktoru, ve kterém se už chladící voda měnila v páru a rychlost reakce rostla. Výsledkem toho byl nárůst teploty aktivní zóny. Ke správnému účinku tyčí nedošlo. Některé tyče se ani zasunout nemohly, protože dráha pro jejich zasunutí byla zdeformovaná teplem. Toptunov, Djatlov, Akimov, Stoljarčuk jsou zmateni. Ze strany centrálního sálu jsou slyšet různé údery.

01:23:44
40s-56s
EXPLOZE


Poté došlo po sobě ke dvěma mohutným výbuchům. Reaktor byl přetlakován tak, že pára odsunula horní betonovou desku reaktoru o váze 1000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal do okolí palivo a 700 tun radioaktivního hořícího grafitu, což způsobilo požár.

Akimov, ani Djatlov v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Posílají dva operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito jsou ozářeni smrtelnou dávkou, stihnou však ještě podat zprávu o tom, co viděli. Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, zmateně na velínu vykřikuje:

“Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy.”

Akimov a Djatlov neustále přikazují operátorům přidávat chladící vodu. V šoku nedokážou pochopit situaci - jsou přesvědčeni, že se nic neděje.

5 minut po explozi přichází první telefonát. Hasiči dostávají zprávu, že došlo k expolzi mezi 3. a 4. reaktorem a že hoří střecha reaktorového sálu.






02:00:00 O určitých potížích v elektrárně se dozvěděl ředitel elektrárny Viktor P. Brjuchanov. Je informován o zvýšené radiaci. Přístroje v řídicím sále ukazovaly 3,6 rem za hodinu (0,036 sievertů, tedy asi tolik, kolik potřebujme na běžný snímek plic). Přístroje ale více ukázat nemohly, protože jejich měřící rozsah byl pouze do 3,6 rem. To Brjuchanov věděl, přesto telefonicky oznámil Moskvě, že radiace je pouhých 3,6 rem. Ve skutečnosti byl dávkový ekvivalent záření 15000 rem (150 sievertů).

02:20:00


Požár se podařilo na 4. bloku lokalizovat. Hasiči se vrhli do boje s ohněm, aby se nerozšířil na další bloky. Mezi tím z rozbitého a rozžhaveného reaktoru unikla radioaktivita. Za deset dnů uniklo od okamžiku výbuchu celkem asi 4% radioaktivity.

05:10:00


O tři hodiny později byl požár za cenu životů hasičů uhašen. Exploze vyzářila asi 300 sievertů. Vzniklý radioaktivní mrak byl větrem hnán nejdříve nad Skandinávii, kterou přeletěl a vrátil se zpět do místa svého vzniku, ale ještě ve stejný den havárie změnil vítr směr a vál přes Polsko přibližně směrem na tehdejší Československo a na Rakousko. “Vlna” se odrazila od Alp a přešla naše území ještě jednou, směrem na Polsko. Druhá velká vlna zasáhla Bulharsko. Situaci ukazuje mapa v příloze

15:00:00


Informace o havárii se stále tají. 35000 obyvatel města Pripjať strávilo slunečné sobotní odpoledne venku obklopení radiací 400 krát převyšující horní hranici normy.

Situaci mapuje Valerij Legasov, člen Akademie věd SSSR, zástupce ředitele Kurčatovova institutu atomové energie. Sedá si do vojenské helikoptéry a letí nad čtvrtým blokem elektrárny. Jeden z členů posádky se Legasova ptá:

“A co je to tam dole za fialové světlo?” Legasov křičí: “Spátky, spátky! Leťe okamžitě pryč, to není světlo, to je smrt!”

Legasov si snad jako jediný uvědomuje vážnost situace. Navrhuje okamžitou evakuaci obyvatel a zasypání reaktoru pískem.

27.dubna
07:00:00


K Černobylu přijíždí generál Pikalov ve vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry. Zjišťuje, že uvnitř reaktoru ještě hoří grafit, a že reaktor vydává ohromné množství záření a tepla. Krátce poté je varována sovětská vláda, která nechává ve 14:00 evakuovat přilehlé město Pripjať. Helikoptéry svrhují na reaktor 800 tun dolomitu, karbit boričitý, 2400 tun olova a 1800 tun písku a jílu.

28.dubna


Krátce po osmé hodině večerní středoevropského času se o katastrofě prostřednictvím krátké zprávy TASSu dovídá svět. Bylo vyhlášeno 30 kilometrové zakázané pásmo.

1.května


V Gomelu, Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu se slaví Svátek práce. Úřady tvrdí, že situace je stabilní. Později se ukáže, že tím míní fakt, že radiace od 26. dubna postupně klesá.

2.května


Požárníci odčerpávají vodu ze zásobníku pod reaktorem. Tento nebezpečný úkol plní až do 8. května. Každý dostává prémii 1000 rublů. Odčerpáním vody zamezili termální explozi.

4.května


Do země pod reaktorem jsou vrtány díry a jimi se pumpuje tekutý dusík, který půdu zmrazí.

5.května


Evakuace Pripjati trvala týden. Den začíná rozsáhlým únikem radioaktivity - téměř stejně velkým jako 26. dubna. Únik však později prakticky úplně ustane. Dosud nebylo nalezeno přijatelné vysvětlení tohoto druhého úniku.

Viktor G. Smagin, náčelníka směny 4. bloku

Měl jsem střídat Akimova 26. dubna v 8:00 ráno. Spal jsem tvrdě, výbuchy neslyšel, probudil se v sedm ráno a šel si na balkón zakouřit. Ze 14. patra byl dobrý výhled na elektrárnu. Když jsem pohlédl v tu stranu, spatřil jsem centrální sál svého rodného 4. bloku rozbourán. Nad blokem oheň a dým. Bylo mi jasné, že je to vážné a šel k telefonu zavolat na řídící sál. Ale KGB už telefony odstřihla, aby zabránila úniku informací. Sebral jsem se k odchodu. Nařídil ženě zavřít a utěsnit dveře a okna, děti nepouštět ven a zůstat doma, dokud se nevrátím.

Vyběhl jsem na ulici k zastávce autobusu. Nejel. Dřív přijel "Rafik". Nabídl, že mne odveze ne k vrátnici ABK-2, jako obvykle, ale k ABK-1 na prvním bloku.

Dojeli jsme k ABK-1. Tam už bylo všechno obsazené milicí. Nechtěli nás pustit dovnitř. Ukázal jsem průkaz vedoucího operativního personálu a i když dost neochotně, mne pustili dovnitř.

U ABK-1 jsem potkal Brjuchanovy zástupce V.I.Gundara a I.N.Carenko ubírající se do bunkru. Vyzvali mne:

"Jdi, Víťo, na řídící sál 4. bloku a vystřídej Babičeva. Vystřídal Akimova v šest ráno, určitě už nachytal dost ... Nezapomeň se převléct ve "skleníku" (tak jsme říkali konferenčnímu sálu) ..."

Radši se převleču tady, došlo mi, na ABK-2 je radiace.

Vylezl jsem do "skleníku". Tam byla spousta oblečení: kombinézy, čepce, dozimetrické lísty. Jak jsem se převlékal, spatřil jsem skrz sklo genrála MVD (byl to zástupce ministra vnitra Ukrajinské SSR, G.V.Berdov), který prošel do kanceláře Brjuchanova.

Rychle jsem se převlékal bez nejmenšího tušení, že se z bloku vrátím rovnou do nemocnice silně ozářen dózou 280 rad. V rychlosti jsem si vzal ochranný kostým, "bachyly", čepec, lístek na 200 rad a vyběhl do dlouhé chodby deaeratoní etažerky (nejdelší chodby skrz všechny 4 bloky) ke 4. bloku. V místě, kde se nacházel centrální počítač "Skála" byla provalená zeď, tekla voda a pářilo se. Nakoukl jsem do místnosti. Ze stropu tekla na skříně počítačové techniky voda. To jsem ještě nevěděl, že ta voda je silně radioaktivní. V místnosti nikdo nebyl. Juru Badajeva už zjevně odvezli. Šel jsem dál. Nahlédl do sálu dozimetrie. Tam už hospodařil zástupce náčelníka služby RB - radiační bezpečnosti - Krasnožon. Gorbačenko už nebyl. A měl být. Také jeho zodvezli nebo někde chodil po bloku. S Krasnožonem byl na sále také náčelník noční dozimetrické směny Samojlenko. Hádali se. Zaposlouchal jsem se a vyrozuměl, že nejsou schopni určit velikost radiace. Samojlenko trval na tom, že je radiace ohromná, ale Krasnožon tvrdil, že lze pracovat 5 hodin, než člověk získá dávku 25 BER
"Jak dlouhou se tu může pracovat?", zavolal jsem na ně a přerušil hádku.
"Je tu 1000 mikrorentgenů za sekundu, to je 3,6 rentgenu za hodinu, takže 25 BER nachytáš za 5 hodin práce!"
"To jsou všechno spekulace", vložil se do řeči Samojlenko. Krasnožon zbělal.
"Cože? To nemáte pořádný dozimetr?", žasl jsem.
"Měli jsme jeden ve skladu", odpověděl Krasnožon, "ale ten je zavalen troskami. Takovou havárii nikdo z náčelníků nečekal ..."
"A vy jste co, chlapi?", pomyslel jsem si a šel dál.

Všechna okna na chodbě byla vytlučená výbuchem. Silně zapáchalo ozónem. Organizmus pociťoval silnou radiaci. A to se říká, že pro to nemáme smyslové orgány. V hrudi jsem pocítil nepříjemný pocit: spontální pocit paniky a strachu. No, držel jsem se. Venku už bylo světlo, takže zával byl vidět dobře. Asfalt okolo byl posypán něčím černým. Podíval jsem se pozorně - vždyť to je grafit z reaktoru! To snad ne! Bylo mi jasné, že s reaktorem je to zlé. To jsem ale ještě věděl hodně málo.

Vešel jsem do řídícího sálu. Byl zde V.N.Babičev a zástupce hlavního inženýra po vědecké stránce M.A.Ljutov. Seděl za stolem náčelníka směny bloku.

Oznámil jsem Babičevovi, že jsem ho přišel vystřídat. Bylo 7 hodin a 40 minut ráno. Řekl, že nastoupil před hodinou a půl a cítí se normálně. V takových případech je příchozí směna podřízena stávající směně.

"Akimov s Toptunovem jsou ještě na bloku", řekl, "otvírají ventily na trase vodního napájení reaktoru v místnosti 712 na značce 27. Pomáhají jim starší inženýr - mechanik z první skupiny Něchajev, starší inženýr provozu reaktorové čety první skupiny Uskov a zástupce náčelníka reaktorové čety první skupiny Orlov. Jdi, Viktore, a vystřídej je. Už mají určitě dost ..."

Zástupce hlavního inženýra po vědecké stránce Ljutov seděl, držel se za hlavu a tupě prohlásil: "Řekněte mi, chlapi, teplotu grafitu v reaktoru a já vám všechno objasním ..."
"O jakém grafitu mluvíte, Michaile Alexejeviči?", podivil jsem se, "vždyť se válí všude kolem. Jděte se podívat, venku už je světlo. Viděl jsem ho na vlastní oči"
"Cože? Co jsi viděl?", zpetal se vystrašeně a nedůvěřivě Ljutov.
"Pojďte se podívat", vyzval jsem je.
Vyšli jsme na chodbu a pak do místnosti záložního řídícího pultu, která byla blíže k závalu. Také tam byla vytlučená okna, sklo křupalo pod nohama. Vzduch byl nasycen dlouhožijícími radionuklidy. Od závalu svítilo záření gama s intenzitou patnáct tisíc rentgenů za hodinu. To jsem tenkrát nevěděl.
"Podívejte se", řekl jsem Ljutovovi, "okolo je černo od grafitu".
"To myslíte vážně, že je to grafit z reaktoru?", nevěřil svojim očím Ljutov.
"A co by to jinak bylo?", sám jsem nechtěl věřit tomu, co vidím. Už jsem poznal, jak kvůli lži zbytečně umírají lidé, je načase podívat se pravdě do očí. Vytrvale jsem přesvědčoval Ljutova:
"Podívejte se, vždyť to jsou grafitové bloky. Jasně je vidět blok se samečkem (výstupkem) a samičkou (důlkem), uprostřed díra technologického kanálu. Vy to nevidíte?"
"Vidím. No, jesti je tohle reaktorový grafit ...", nedokončil větu.
Tahle slepota lidí mě vždycky doháněla k šílenství.
"A co si myslíte, že by to jinak bylo?", začínal jsem řvát na náčelníka.
"Kolik toho tu je?", rozkolébal se nakonec Ljutov.
"Asi ne všechno. Jestli to vylítalo z reaktoru, tak na všechny strany. Ale nevypadá to, že by to bylo všechno venku. Z domova jsem v sedm ráno viděl oheň a dým z podlahy centrálního sálu..."

Vrátili jsme k řídícímu pultu. Taky zde to zdravě páchlo radiací. Pohlédl jsem na řídící panel svého rodného 4. bloku. Jako bych ho viděl poprvé. Všechno mrtvé. Ručičky ukazovaly buď nulu nebo šly za roh. Mlčel počítač DREG systému Skála jinak neustále produkující výpisy parametrů reaktoru. Všechny grafy a zápisy teprve čekaly na svůj čas. Zaznamenaly křivky parametrů technologického procesu a čísla - němé svědky o proběhlé havárii. Zakrátko si pro ně přijdou a pošlou je do Moskvy. Stejně jako všechna hlášení z řídícího pultu a vůbec ze všech pultů. Zabalí to do obálky, orazítkují a nazdar... Jen 211 kruhových ukazatelů polohy řídících tyčí vystupuje z šedi mrtvého pultu nouzovým podsvícením stupnic. Střelky se zastavily na hodnotě 2,5 metru, do hloubky 4,5 metru nedošly.

Opustil jsem řídící sál a běžel po schodišti nahoru na značku 27 vystřídat Akimova v místnosti 712. Cestou jsem potkal Tolju Sitnikova. Vypadal špatně, kůži měl od radiace opálenou do hněda a zvracel. Překonavše slabost a zvracení řekl:
"Všechno jsem viděl ... Podle příkazu Fomina a Brjuchanova ... Oni věří, že je reaktor celý ... Byl jsem v centrálním sále, na střeše bloku B. Je tam hodně grafitu a paliva. Nahlédl jsem do reaktoru. Podle mě je rozerván a hoří plamenem. Nechce se mi tomu věřit..."

Jeho "podle mě" vzbuzovalo trýznivý pocit. I on, fyzik, nechtěl do poslední chvíle věřit hrůze, kterou na vlastní oči uviděl. Tohle bylo "to", čeho se po celou dobu rozvoje jaderné energetiky všichno nejvíc obávali. Celou dobu to skrávali. A teď se "to" stalo.

Sitnikov pokračoval dolů a já vyběhl nahoru. Práh dveří místnosti 712 byl vysoký asi 350 mm. Celá místnost byla do této úrovně zalita vodou, ve které plavaly kousky paliva. Z místnosti vyšli Akimov s Toptunovem. Celí oteklí, tváře a ruce opálené od radiace do hněda (v nemocnici se ukázalo, že byli opálení i pod oblečením, které radiaci nevadilo). Rozpuchlé rty a jazyky, s obtížemi mluvili.

"Já to nechápu", dostal ze sebe Akimov, "všechno jsme dělali správně ... Proč to? Jo, je to bída, Víťo ... My už to dojdem ... Otevřeli jsme, zdá se, všechny ventily pro trase ... Prověř třetí na každé straně ..."

Spustili se dolů a já vešel do místnosti č. 712 veliké asi osm metrů čtverečních, ve které se nacházelo tlusté potrubí, které se rozdělovalo na dva "rukávy" nebo "nitky", jak se jim říkalo, každá o průměru 200 milimetrů. Na každé nitce byly 3 ventily. Ty Toptunov s Akimovem otevřeli, aby, jak se domnívali, mohla do reaktoru proudit voda od napájecího čerpadla. Ve skutečnosti však do reaktoru nedotekla ani kapka, všechna voda končila v suterénu, odkud zaplavovala kabelové chodby a roznášela radiaci po elektrárně ...

Kupodivu, většina personálu, včetně mě, považovali v ten čas přání za realitu.

"Reaktor je celý", přání každého z nás, kterému jsme nechtěli přestat věřit, očarovalo duši a mysl každého z nás tady, v Pripjati, Kievě, ano i v Moskvě, ze které přicházely jasné a přísné příkazy: "Dodávejde do reaktoru vodu!"

Tyto příkazy uspokojovaly, posilovaly sebevědomí a přidávaly sil tam, kde už podle všech biologických zákonů být dávno neměly...

Potrubí v místnosti 712 bylo polozatopené. A od této vody "svítilo" okolo tisíce rentgenu za hodinu. Všechny ventily byly odpojené, bez proudu, manipulovat se s nimi muselo ručně. A kroutit bylo na dlouho - na hodiny. Vždyť taky Akimov s Toptunovem kroutili několik hodin a nachytali své osudné dózy. Prověřil jsem, co je a co není otevřeno. Po dvou ventilech na levé i pravé straně bylo otevřeno. Ujal jsem se třetího. Byl také pootevřen. Otvíral jsem další. Strávil jsem tam okolo 20 minut a schytal 280 rad.

Potom jsem se vrátil dolů na řídící sál a vystřídal Babičeva. Se mnou tam zůstali: starší inženýři řízení bloku Gašimov a Breus, starší inženýr řízení turbín Saša Čeraňov, jeho dubler Bakajev a náčelník směny reaktorové čety Serjoža Kamyšnyj. Ten běhal sem a tam po bloku ve snaze odpojit dvě levé nádrže deaerátoru, ze kterých šla voda na poškozené napájecí čerpadlo. Nedařilo se mu. Ventily tam měly průměr 600 mm a také po výbuchu došlo k posunu deaeratorní etažérky od monolitu reaktoru o půl metru, přetrhaly se průchodky. Ovládat ventily ručně nešlo. Pokoušeli se to opravit, prodloužit, ale vysoká úroveň gama záření to nedovolila. Kamyšnyjmu pomáhali starší turbinista Kovaljev i strojník Kozlenko.

K deváté ráno bylo odstaveno pracující napájecí čerpadlo a sláva bohu, přestali zaplavovat sklepy. Došla voda v deaerátorech.

Já jsem celou dobu seděl u telefonu. Udržoval jsem spojení s Fominem a Brjuchanovem, oni zase s Moskvou. Hlásili do Moskvy: "Dodáváme do reaktoru vodu" a nazpět šel příkaz: "Nepřerušujte dodávku vody!". Ale všechna voda končila ...

Na řídícím sále byla radioaktivita do 5000 rentgenů za hodinu, v místech blíže závalu i vyšší. Avšak, nebylo čím změřit. Přesné hodnoty jsme neznali. Nahlásil jsem Fominovi, že došla voda. Zpanikařil a křičel na mne: "Musíte dodávat vodu!". A odkud ji mám asi vzít?

Fomin rychle hledal řešení. Nakonec vymyslel, poslal zástupce hlavního inženýra pro výstavbu nových bloků Leonida Konstantinoviče Vodolažka a náčelníka směny bloku Babičeva, kterého jsem vystřídal, aby zorganizovali dodávku vody z nádrží čistého kondenzátu (tři nádrže, každá o objemu 1000 metrů krychlových) a havarijními čerpadly ji dostali do reaktoru. Naštěstí se tento Fominův hazard nesetkal s úspěchem ...

Kolem druhé hodiny odpoledne jsem opustil řídící sál čtvrtého bloku. Cítil jsem se opravdu mizerně: nevolnost, zvracení, bolest a točení hlavy, omráčenost. Umyl se, převlékl a odebral se na ošetřovnu na první blok. Tam už byli lékaři a sestry ...

Fotogalerie

Jak se čistila Pripjať

Jak se stavěla ČAES

Uvnitř sarkofágu

Kde se nachází Černobyl?

Na tomto obrázku označuje číslo 2 jadernou elektrárnu Černobyl

Kde se nachází Pripjať?

Na tomto obrázku označuje 1 město ´´duchů,, Pripjať

Jak se stavěla ČAES

Virtuální mapa Pripjaťi

http://addyour.name/flashmap.php

Rekonstrukce havárie

JEN PRO SILNÉ POVAHY

Rekonstrukce havárie část první


Rekonstrukce havárie část druhá


Rekonstrukce havárie část třetí


Rekonstrukce havárie část čtvrtá


Rekonstrukce havárie část pátá